pondělí 5. prosince 2016

Kudy vede cesta do pekla

V rychlosti jsem popadla kabelku, přehodila přes sebe kabát a vyběhla do tmy. Doma jsem nechala rozdělané těsto na vánoční cukroví, zapálenou svíčku i puštěné koledy, protože jsem nepředpokládala nějaké zpoždění. Naštěstí máme supermarket kousek od domu, a když si pospíším, budu tam dřív, než mi před nosem zavřou. Venku bylo lehce pod nulou, poletoval sníh a já klopýtala tmou přes park, abych v rychlosti koupila kokos a zase se vrátila k pečení. Stihla jsem to akorát.

Proběhla jsem přes sídliště a byla jsem už skoro doma, když se za mnou ozval zvonivý zvuk, kterého jsem se neskutečně lekla. Chvíli mi trvalo identifikovat, odkud pochází, ale když se k němu přidalo zlostné řinčení řetězů a další čertovské zvuky, bylo mi to jasné. Jak jsem mohla zapomenout? V žaludku se mi však ozval dávno zapomenutý pocit strachu a napětí, stejně jako když jsem byla malá holka. Rychle jsem se kolem sebe rozhlédla, a když jsem za sebou spatřila pár vysokých masek, přidala jsem do kroku a s bušícím srdcem si přála, aby se kolem mě někdo objevil. Moje zrychlení však vyvolalo zájem. "Kam pospícháš?" zakřičel jeden a další se přidali. "Bojíš se, že si tě odneseme?" Jako naschvál kolem nikdo nebyl a zmrzlý chodník mi nedovoloval popoběhnout. "Před peklem neutečeš!" ozval se hluboký mužský hlas a smích. Najednou jsem uslyšela dupot a podle zvuku, který zvonce vydávaly, jsem poznala, že běží. I přes to,že jsem i já téměř běžela, měla jsem je za chvíli před sebou. "Zazpívej nám písničku," rozeznávala jsem před sebou hrozivou masku a obří rohy. Mlčela jsem a snažila se projít, ale druhý mi zastoupil cestu a velké ruce v kožichu mě chytily a přitiskly k sobě. "Nechte toho, to není vtipné, chvátám!" řekla jsem důrazně, jak jen mi můj strach dovolil, ale v hlase jsem slyšela přesně tu nervozitu, jako kdybych zpívala nebo říkala básničku. Další tři se kolem nás rozestoupili a s hlaholem mi bránili v cestě. Srdce se mi sevřelo, a když jsem se pokusila se strčením protáhnout mezi ně, chytila mě mužská ruka za rameno a strhla doprostřed. "Buď ticho a nic se ti nestane!" řekl rázně jeden z nich a mě bylo jasné, že to není vtip. "Pomoc! Pomoc!" zakřičela jsem dvakrát a dřív, než jsem se nadechla, mi ruka v kožené rukavici zacpala pusu. "Neslyšela jsi nebo co? Ty neumíš poslouchat viď?" přitiskl mě zády k sobě a přes veškerou snahu mě tlačil před sebou. Další na mě přehodil kožich a to byla chvíle, kdy se mě zmocnil neskutečný strach.

Neustále jsem se snažila podle cesty určit, kam mě vedou, ale nemohla jsem se zorientovat.Pak jsem slyšela trhání látky a během chvíle jsem měla v puse neurčitý kus hadru utažený kolem hlavy. Snažila jsem se prosit a ukazovat rukama ať mě pustí, ale nikoho to nezajímalo. Marná byla i snaha rozeznat cokoli povědomého, protože hnusné gumové masky neukázaly nic. Byli jsme v nějakém sklepě. To jediné jsem stihla rozeznat před tím, než mi jeden z nich zavázal oči. Dělalo se mi zle strachy, kožichy, guma, zvuk zvonců. Když mě konečně pustili z pevného sevření, zůstala jsem stát zkoprnělá hrůzou. Bylo to jen na chvíli. Jen do té doby než mi někdo rozepnul kabát.

Hnusné tlapy jsem ucítila na prsou a přes tenký svetr jsem cítila, jak mě pomačkavá a hladí. Snažila jsem se odvrátit, ale další mě pevně chytil a ruce mi držel za zápěstí za zády. Hluboký dech pod maskou se přibližoval k mojí tváři a pak k hrudníku, kam se hlava přitiskla. Rozeznala jsem další pár rukou ve svých vlasech a velké tělo, které se tisklo k mému zadku. Po malém drcnutí jsem zavrávorala a spadla na zem, dle toho, jak měkce, spíš na matraci. Ruce se na mě sápaly dál a svetr mi napřed neobratně tahaly přes hlavu a pak ho nechaly jen vyhrnutý. Přes nahá prsa mi přejížděly dlouhé drápy a další si začal pohrávat s knoflíkem a zipem mých kalhot. Nejdřív jsem se snažila uklidnit tím, že v rukavicích je nikdy nerozepne. Pak mi došlo to, co hned udělal... Pokud si rukavice sundá, může všechno.

Prudkým trhnutím mi strhl kalhoty a já uslyšela další zvuk zipu. Začala jsem se třást a přát si, aby nedošlo na nejhorší, ale když se o mne začal otírat, přestala jsem doufat. Neschopna rozeznávat části těla, které se dotýkají těch nejintimnějších míst, jsem najednou pocítila něco, co mě šokovalo ještě víc. Cítila jsem své vlastní vzrušení. Nepochopitelné. Nevhodné. Bradavky reagovaly nejen na chlad, který ve sklepě byl, ale také na doteky gumových rukou. Ucítila jsem, že mám mokré kalhotky. 

Mezi stehna se mi zabořila hlava v masce a ledové rohy mi přejely po nohou. Obličej se tupě přitiskl k mému klínu a začal po něm přejíždět. Dlaně pevně chytly mé boky a ještě víc mne přitáhly k němu. 

"Nech jí bejt, blázníš?" ozval se najednou jeden z hlasů. 

Hlava se zase vzdálila a můj mokrý klín zůstával bez povšimnutí. "Hele jak teče!" pronesl další a v hlase jsem slyšela pobavení. "Tak tobě se to líbí jo?" řekl znovu můj "zachránce"..."Tak to je ale jiná!" Po vteřině, co to dořekl, se hlava opět vrátila a dál se třela tak dlouho, dokud jsem nebyla na pokraji šílenství. 

Rázným pohybem mě pak přetočili na břicho, a když jsem zabořila obličej do zatuchlé matrace, bylo mi jasné, co teď přijde. Ruce mi stáhly kalhotky a kolem sebe jsem kromě řinčení řetězů jasně rozeznala zvuk rozepínajících se pásků a zipů. Nemohla jsem napočítat, kolik rukou se lačně dotýkalo mého těla, mačkalo můj zadek a roztahovalo jej. Oči se mi zalily slzami a tělo vzrušením.
Na zadku mi přistála první rána. Jemné švihnutí a bolest, která prostupovala celým tělem. A pak další a další. Zadek mi hořel. Když to celé ustalo a už dlouho žádná rána nepřišla, poslouchala jsem vzrušený dech, syčení a sem tam vzdech. Na můj seřezaný zadek začala dopadat horká lepkavá tekutina, která rány jemně hladila a stékala mi po stehnech.

Když jsem se ocitla zpět na ulici, byla už temná noc. Šla jsem domů pomalu, už jsem nechvátala.... Stejně jsem měla v hlavě něco jiného než recept na plněné košíčky. 




5 komentářů:

  1. Teď nevím zda je to strašidelná povídka nebo realita...

    POkud povídka - pak je geniální! Ruce se mi klepou a srdce pokouší pevnost hrudníku.

    Pokud realita - Te to strašidelné, člověk aby se obával vyjít z domu. Jsem ráda, že teď nejsem ve velkém městě: chodívala jsem jako čert za dětmi a po tomto příběhu bych to asi strachy nezvládla.

    OdpovědětVymazat
  2. Super povídka, ale mrzí mě že to nedotáhli do konce... Takhle to pro mě bylo bez "vrcholu", jen gradace, gradace a pak pád dolů.

    OdpovědětVymazat
  3. Vypadalo to na super povídku, škoda toho náhlého "otevřeného" konce :)

    OdpovědětVymazat
  4. QUANTUM BINARY SIGNALS

    Get professional trading signals sent to your mobile phone every day.

    Start following our signals NOW & make up to 270% per day.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, V. ♥